Model Club Orlicko

Někdy v roce 1981 jsme oba nastoupili ke společnému zaměstnavateli – VčVaK Jablonné. Jakmile jsem zjistil, že Víťa je zručným leteckým modelářem, začala naše vzájemná spolupráce. Nabídl jsem Víťovi, že mu postavím proporcionální rádiovou soupravu. Já jsem létal s vlastnoručně zhotovenou soupravou již od roku 1976. Domluvili jsme se, že Víťa si zhotoví mechanickou část vysílače včetně křížových ovladačů, a já veškerou elektroniku.

Zatímco jsem pracoval na rádiu, Víťa ještě stihl postavit půvabné letadélko Citabria podle plánu Jaroslava Fary. Motor, původně MVVS 1,5D, předělal za pomoci Standy Franka na žhavík, doplnil RC karburátorem a připasoval tlumič od motoru O.S.Pet 1,5. Tato na pohled nesourodá sestava vynikala spolehlivým chodem a malou spotřebou paliva.

S tímto modelem si Víťa užil mnoho krásných letových chvil. Abychom si naše létání trochu zpestřili, řekli jsme si, že zkusíme dálkový přelet. Tehdy jsme z tandemu malého motocyklu řídili Víťovu Citabrii z letiště Bredůvka až do Lanškrouna. Na louce za Verměřovicemi Víťa pro jistotu dotankoval (nádrž měla objem pouhých 50ccm), protože nás čekal přelet celé dlouhé obce Dolní i Horní Čermná. Vše ale pracovalo bezvadně, před Lanškrounem nás však zastavila rutinní silniční kontrola. Tehdy se na malém motocyklu jezdilo bez přílby, a to, že nám do boku trčela půldruhého metru dlouhá anténa vysílače, taky nikomu nevadilo. Nechtěli jsme však dráždit hlídku tím, že poletíme nad město, tak jsme náš přelet ukončili. I tak to byl pro nás slušný sportovní výkon, délka prolétnuté trasy byla přes 20km. Často jsme na tuto akci s Víťou při sklence vína vzpomínali.

V roce 1984 se Víťa rozhodl postavit většího motoráka. Volba padla na hornokřídlý Fénix, opět konstrukce Jaroslava Fary. V té době jsme stavěli křídla technologií polystyrenové jádro a balzový potah. Razili jsme totiž heslo, že „skrz pořádné éro nesmí být vidět“. I na model Fénix použil Víťa tento postup. Fénix létal skvěle, jen motor MVVS 3,5 s poněkud atypickým karburátorem vytrvale odolával našim snahám o spolehlivé seřízení.

Krátce po sametové revoluci jsme na vlastní kůži zjistili, že bude nutno znovu investovat do nových rádiových souprav. Při jednom z letů s Citabrií totiž začalo zlobit řízení, a Víťa jen s vypětím všech sil přivedl model bezpečně na zem. Když náš Radek přinesl z domova kontrolní přijímač, bylo vše jasné. Rušení způsoboval opakovací vysílač pro stanice CB, umístěný na Suchém vrchu. Kmitočtové pásmo 27MHz jsme tedy museli definitivně opustit.

Oba jsme si tehdy pořídili FM soupravu Hitec Flash 5. Přijímače s dvojím směšováním byly velmi kvalitní a dávaly soupravě neuvěřitelný dosah.

V roce 1993 Víťa postavil elegantního větroně o rozpětí 2600mm s laminátovým trupem Universal od tehdejšího podniku Modela. Model měl řízenou směrovku a plovoucí výškovku. Při zaklouzávání jsme však zjistili, že model téměř nereaguje na výchylky směrovky. Protože už jsem jednu takovouto zkušenost měl, bylo jasné, že je potřeba zvětšit vzepětí křídla. Spojka křídla byla kulatina z kalené oceli, tak jsme zašli za Standou Frankem, co s tím. Standa vzal spojku, vylezl v zahradě na strom, kde už měl mezi větvemi vyzkoušené místo k ohýbání. Ocelovou spojku tam zaklesl, vyhnal nás do bezpečné vzdálenosti, na konec spojky nasadil půlmetrovou trubku a na ní se začal s citem celou svojí vahou pohupovat. Operace proběhla úspěšně, kalená spojka nepraskla, a větroň Universal získal potřebné vzepětí a báječnou ovladatelnost. Po doplnění pylonu s motorem si Víťa užíval plachtění vysoko v termice.

Koncem devadesátých let nám bylo jasné, že budoucnost větroňů spočívá v použití elektropohonu. Nějaký čas nás odrazovala pořizovací cena velkých motorů a tak jsme si s Víťou oba pořídili malý větroň Daisy na malý motor Speed 400. Daisy byl naším nejužitečnějším modelem. Stačilo vyběhnout na kopec za domem, a už se létalo. Naše Daisinky se později osvědčily i v drsných podmínkách na svahu při silném větru.

      

Víťa hled    al, jaký další model postavit, a padl mu do oka Spacewalker, dvoumetrový dolnoplošník s otevřeným kokpitem. Někde v časopise našel malinký třípohledový obrázek (tzv. mušku), který si zvětšil, navrhl vlastní vnitřní konstrukci trupu i křídla, a model postavil. Konstrukce modelu byla tak promyšlená, že celková hmotnost s motorem MVVS 6,5ccm vyšla pouhé 3kg! Tak malý motor na tak velké éro tudíž bohatě stačil. Spacewalker disponoval výjimečnými letovými vlastnostmi. Víťa s ním třeba opakovaně startoval přímo z betonových panelů na našem letišti, rovnoběžně s dráhou! Z létání s tímto strojem existuje mnoho videozáznamů. Vrcholu slávy a uznání se Víťa a jeho Spacewalker dočkali při létání na mezinárodním dnu dětí v Petrovicích v roce 2004. Tamější Červený Kříž tehdy oslovil náš klub s prosbou o modelářskou ukázku. Akce se velmi vydařila, zalétali jsme se vším co jsme měli a Víťa se staral o zásobování dětí bonbóny, jež shazoval z otevřeného kokpitu Spacewalkera. Děti byly nadšené, jejich otcové žasli nad letovými vlastnostmi Spacewalkera, s nímž Víťa proti větru přistával doslova krokem. Při jednom „zásobovacím“ letu začal proud vzduchu z ničeho nic vytahovat jeden bonbón za druhým. Nikdo nechápal, jak je to možné, ale bylo to úžasné divadlo. Víťa kroužil nad loukou a bonbóny padaly v nepravidelných intervalech z modelu. Když pak Víťa obrátil Spacewalkera na záda, vypadly poslední dva. Z tohoto létání vznikl kompletní videozáznam na DVD.

V roce 2003 se Víťa rozhodl postavit si plnokrevného akrobata. Sám si nakreslil plán Extry 300 S na motor MVVS 6,5. V rámci naší technické spolupráce jsme se domluvili, že já mu dodám veškerý materiál, a Víťa postaví modely rovnou dva. Následujících několik sezon jsme létali akrobacii se stejnými stroji. Motory obou modelů byly vybaveny laděným výfukem, takže měly výkonu na rozdávání. Často jsme jezdili na letiště ve třech – Víťa, náš Radek a já, kterýmžto pádem vznikl bezpočet videozáběrů. Víťa často nazýval příběh Extry svojí modelářskou maturitou: sám si model nakreslil, postavil, zalétal, rozbil, opravil a znovu zalétal.

Před nějakým časem si Víťa udělal radost a pořídil si „pěnového“ akrobata Edge 540 od firmy FMS s rozpětím 1400mm. Shodou okolností jsem byl přítomen jeho zalétání. Víťa s přehledem odstartoval, nepatrně vytrimoval křidélka a pak začal létat nádhernou akrobacii. Vysloužil si za to můj obdiv. Létal tak krásně a čistě, jakoby měl ten model v ruce snad deset let, jako kdyby věděl, že je to naposledy …

 

.....

Podrobnosti

Napsal Oldřich Kaška

Vytvořeno: 20. květen 2023

Zobrazení: 6

Původně se jmenuje „Rebelove Acro“. Tento název se mi pranic nelíbil, zavolal jsem tedy výrobci, zda by mi mohli poslat jinou samolepku, třeba ARTIST (tak se jmenuje stejný ale menší akrobat této řady). Poslali ARTIST 68 – proč ne. Barvu potahu deklarují dle přání. To bylo taky bez problémů.

Chválím profil křídla je NACA 64A014 (14%) a malé plošné zatížení (mně vyšlo 57g/dm2) to by mělo zajistit dobré vlastnosti v oblasti malých rychlostí při přistávání. Na spodní straně motorové přepážky a trupu za ní je vytvořen kuželový výklenek pro tlumič výfuku, což je úžasné, po přistání jen otřu spodek trupu a je to. Vše ostatní zůstává čisté.

Avšak povšiml jsem si, že křídlo má kladný šíp (odtokovka je přímá). Z toho mi vyšlo, že těžiště bude více vzadu než obvykle. Abych nemusel na ocas lepit závaží, zeptal jsem se, zdali by mi nemohli udělat bočnice z plné balzy místo žbrdlinek. Bylo mi řečeno, že nemohli.

Nejprve jsem se tedy jal prozkoumat polohu těžiště. V návodu doporučují 155 až 165mm od náběžky centroplánu (22,48% až 25% SAT). Vzhledem k tomu, že aerodynamický střed křídla (neboli působiště vztlaku, neboli 25% SAT) vychází 160mm od náběžky centroplánu, přestávalo mi to dávat smysl. Pokud tedy ještě platí nějaké aerodynamické zákonitosti, pak model s těžištěm v 22,48% SAT nemůže vůbec letět. Což by byla, v případě akrobatického letadla, dost podstatná závada.

Tak jsem spočítal polohu neutrálního bodu letadla, abych se měl alespoň od čeho odpíchnout. Jeho poloha mi vyšla 227mm od náběžky centroplánu, neboli 41,19% SAT. Uvažujeme-li standardní velikost těžištní zásoby 8%, vychází poloha těžiště na 33,19%, tedy přesně oblíbená „třetinka“ hloubky SAT, což je 197mm od náběžky centroplánu.

Fyzicky mi vyšlo těžiště 180mm od náběžky centroplánu, což je statická (těžištní) zásoba 12% SAT; to je až až, ale dá se s tím letět. Tudíž jsem to nechal tak, s tím, že se uvidí. Model letí, asi to bude dobré. Takže žádných 155 – 165mm ale aspoň 180mm od náběžky centroplánu (dle výpočtu by se dalo jít až na 200mm!). Protože nechci na ocas lepit závaží, asi to nechám tak. Uvidíme.

Abych dosáhl alespoň tohoto výsledku, umístil jsem zdroje a přijímač co nejvíce dozadu (až za spojovací trubku, jež se nachází shodou okolností v 25% SAT). Tím jsem si ovšem zadělal na další problém. Vypínač s integrovaným nabíjecím konektorem (větší) není do čeho přišroubovat! Jediné místo, kde nejsou bočnice trupu nesmyslně vylehčeny je v prostoru nádrže. Abych vedl napájecí kabel od zdrojů 30cm k nádrži (do prostoru s potenciálním výskytem olejového aerosolu) a 35cm zpět k přijímači, to mi připadalo nesmyslné, nehledě k tomu, že délka kabelů vypínače to neumožňuje. Nakonec jsem na 3D tiskárně zhotovil jakýsi můstek, jímž jsem překlenul jednu díru v bočnici a vypínač do něj zašrouboval. Fólii kolem vypínače jsem musel přižehlit k tomu můstku, aby tam neplandala!

Doufejme, že od teďka už to bude jen radost.

více foto zde

 

Podrobnosti

Napsal Oldřich Kaška

Vytvořeno: 20. květen 2023

Zobrazení: 15

Tak jsem dneska po včerejší schůzi vyrazil na letiště a vzal s sebou letadla. Po obědě bylo krásné počasí, svítilo sluníčko 5°C nad nulou. V dálce byl vidět zachumelený Suchý Vrch, zkrátka paráda. Jen jsem měl obavy, jestli tam bude alespoň nějaký sníh abych mohl startovat na plovácích. Bylo ho sice po skromnu ale šlo to. Tak jsem dal několik startů a najednou bylo půl čtvrté začali se natahovat mraky a zvedat vítr. Tak jsem to pomalu zabalil. Postupně se sluníčko schovalo za mraky. Pěkné poetické nedělní odpoledne.

 

Podrobnosti

Napsal Jan Krejčí

Vytvořeno: 12. březen 2023

Zobrazení: 179