Dne 5. března 2024 zemřel velký průkopník moderního pojetí leteckého modelaření, zvláště v oblasti rádiového řízení. Díky jeho podpoře jsme se již v roce 1975 dopracovali k vlastnoručně zhotoveným proporcionálním soupravám. Jeho systematický přístup k řešení technických úloh nám byl vždy příkladem a inspirací.

Někdy počátkem sedmdesátých let se Láďa jel podívat na modelářské létání na letišti v Brně Medlánkách. Velice ho tehdy zaujalo létání s motorovým modelem, řízeným desetikanálovou soupravou, tehdy ještě neproporcionální, čili „bang-bang“. Když pak byl ale svědkem dlouhého ladění tónových kmitočtů před každým letem, a jejich nespolehlivého vyhodnocení pomocí tzv. jazýčkového rezonančního relé v modelu, dospěl k jednoznačnému závěru, že „Takhle on tedy létat nebude!“.

V té době se už v radiotechnickém tisku tu a tam objevila schémata proporcionálního řízení (např. od firmy Teleprop nebo Kraft), pro jejich realizaci však chyběla na tuzemském trhu serva. Ale jakmile se v našich prodejnách objevilo pár serv Graupner Varioprop (tehdy ještě bez elektroniky), pustil se Láďa do práce. Na osvědčené schéma navrhl nové plošné spoje pro přijímač a servozesilovače. Miniaturizace přijímače se mu natolik povedla, že plošný spoj 30x55mm byl dokonce o centimetr užší, než věhlasný Graupnerův Varioprop superhet! To bylo v roce 1974.

Láďa nás tehdy přesvědčil, že nám pomůže se sháněním miniaturních součástek (jež v té době na našem trhu nebyly), a tak nebyl důvod nepřestoupit na jeho koncepci přijímače. My, co jsme pracovali v elektrotechnice, jako Mirek Kalous z Jablonného, Miloš Matějka z Kvasin (můj někdejší kolega z Tesly Pardubice) a já, jsme si samozřejmě soupravy zhotovovali, oživovali a nastavovali sami. Stavovská čest by nám tenkrát nedovolila, nechat si takovou věc udělat někým jiným. Při práci na proporcionálních soupravách jsme se ocitli úplně v novém technickém světě. Do té doby používané superreakční přijímače např. neumožňovaly současný provoz více modelů. A najednou jsme měli k dispozici 32 vysílacích kanálů s odstupem 10kHz! Navíc řídit model páčkami, jejichž přesná poloha je vysílána do modelu 50x za sekundu – to byly technické skutečnosti, na něž jsme byli patřičně hrdi.

Dodnes funkční AM superhet z roku 1976.

Ve spodním patře je pětikanálový dekodér pro serva s elektronikou. Přijímač asi půjde do lodě.

Rádiových souprav Amaprop (jak Láďa soupravu nazval) bylo zhotoveno bezpočet. Rádio fungovalo, ale Láďa nezahálel. Nechal se inspirovat články v německém časopisu Funkschau a již v roce 1977 navrhl plošné spoje na soupravu s kmitočtovou modulací (tzv. FM). V přijímači už použil integrované obvody SO41 a SO42, jež spolu s tranzistorovým MF mezistupněm dávaly přijímači báječnou citlivost. Také vysílač byl vylepšen, byl třístupňový s kmitočtovým násobičem a dával do antény výkon kolem jednoho wattu. Dosah těchto souprav byl opravdu velký.

Profesně jsem se s Láďou setkával prakticky denně, v době, kdy jsem, stejně jako on, pracoval v Tesle Jablonné. Tehdy jsme se podíleli na společném projektu, jímž byl řídicí systém pro cementárnu. Láďa jako konstruktér, já jako oživovač a vedoucí výroby v provozovně Dolní Čermná.

Láďa Jareš začal létat (myslím tím s pořádným rádiem) v roce 1974. Jeho prvním modelem na proporcionál byl třímetrový větroň Cirrus s pomocným motorem MVVS 2,5D na pylonu.

Dalším strojem, díky jemuž Láďa „přičichl“ k lehké akrobacii, byl motorový větroň ASK-14 s laminátovým trupem a motorem HB 3,27ccm v přídi.

ASK-14

ASK-14 Průlet

Pak už to chtělo něco obratnějšího. Tím něčím se stal proslulý Maxi podle Graupnerovy stavebnice, velký hornoplošník s tříkolým podvozkem a motorem O.S. MAX 40.

Potom se Láďovi zachtělo trochy adrenalinu. Volba padla na dolnokřídlý model Espada. Byl to ostrý (velmi ostrý) akrobat na motor O.S. MAX 40 s tříkolým podvozkem.

Espada

Následovalo Graupnerovo Chico – metrový rychlík s nadupanou dvaapůlkou MVVS 2,5R. Tento model byl však jen takovým intermezzem.

Pak přišlo, dle mého soudu, jedno z nejlepších Láďových letadel. Acromaster – dolnokřídlý akrobat na desítku motor s dvoukolým podvozkem. To byl opravdový plnokrevník, ale ne tak záludný jako předchozí Espada.

Protože jsme se často pohybovali na svazích, postavil si Láďa soutěžního svahového větroně Demon, včetně brzdicího padáčku, jak se to tenkrát na svahu dělalo.

Láďovým posledním modelem byl dvoumetrový LASER 200 s motorem Moki 25ccm. Tehdy byly modely této velikosti spíše výjimkou a Láďův Laser se tak dostal do kategorie obřích modelů.

Nedlouho po sametové revoluci se Láďa odstěhoval a naše modelářské osudy se rozdělily. Občas však očima pohladím stařičkou AM-ku a vzpomenu na dobu, kdy jsme byli mladí a snažili se modelaření u nás posunout alespoň o kousíček vpřed.

Ing. Ladislav Jareš byl vynikajícím elektrotechnikem, cílevědomým modelářem, dobrým přítelem a rádcem. Jeho systematičnost při řešení technických výzev byla vzorem všem, jež měli tu čest s ním pracovat.

Čest jeho památce.