Tento článek od Oldy Kašky popisuje jeho modelářskou historii.

Pravěk – moje doba dřevěná

K modelaření mě nenásilně přivedl můj otec, spolu jsme postavili model Čmelák s gumovým pohonem, konstrukce Radoslava Čížka. Musím říct, že lepení Kaseinem se mi dvakrát nelíbilo, hlavně kvůli dlouhé době schnutí. Nicméně Čmelák létal docela dobře. Někdy v roce 1965 jsem začal chodit do modelářského kroužku, kde každý stavěl svůj první model. Většinou to byl kluzák A1 Albatros.

Můj spolužák Standa Frank neodolal a v roce 2018 si postavil jeho repliku, tentokrát však s  kormidly řízenými RC soupravou.

Vedoucí našeho kroužku, pan Josef Šafář, začal kolem roku 1965 létat s motorovým modelem Alfa, konstrukce Radoslava Čížka. Jako dvanáctiletí kluci jsme byli často „u toho“, takže mnohé detaily provedení modelu se nám vryly do paměti. Alfa létala krásně, řízena byla amatérsky zhotovenou soupravou Gama, poháněl jí motor Jena 2,5ccm.

Neúnavný a precizní modelář Standa Frank postavil v roce 2018 repliku tohoto stroje, a to přesně podle dobového výkresu.

Starověk – moje doba elektronková

Létání pana Šafáře s modelem Alfa nás velmi inspirovalo, a mě hnala touha po vlastní rádiové soupravě. Spolužák Standa Frank mezitím postavil Čížkův model Káně a směrovku upravil pro rádiové řízení. Tento kluzák se tak stal naším prvním R/C modelem. Zpočátku byl osazen jednokanálovou soupravou s nemodulovanou nosnou vlnou, záhy byl však vyzbrojen amatérsky zhotovenou soupravou Gama. Jako vybavovač jsem tehdy použil tzv. magnet s pákovým převodem. Proud do magnetu spínal tranzistor OC30 s plechovým chladičem. K napájení sloužily dvě ploché baterie. Ke stavbě rádiové soupravy jsem použil podklady z knihy Modely řízené rádiem od Ing. Schuberta.

Vzpomínám si, jak jsme jednou vyšli s modelem na louku a vál velmi silný vítr. Seděli jsme v trávě, čekali, až vítr zeslábne, zálibně jsme hleděli na náš první RC model a byli jsme šťastní. Skoro se nám nechtělo věřit, že jsme to jako patnáctiletí kluci všechno zvládli. To bylo v roce 1968.

Po jednom nedobrovolném přenocování na vysokém smrku, kde absolvoval noční průtrž mračen, přišel model o modelspannový potah. Kostra modelu se pak potloukala po půdách bezmála půl století.

Až v roce 2017 ji Standa Frank znovu vzkřísil k životu. Model dostal Vliesový potah, elektropohon a ovládanou výškovku. Pohled na zvolna letící žbrdlinkové éro, jehož trup připomíná tvarem vzducholoď, je neobvyklý, ale krásný.

Moje amatérská souprava Gama sloužila i v dalších modelech. Prvním z nich byl malý větroň (jeho jméno již odvál čas), stavěl jej opět Standa Frank.

Dalším modelem (tentokrát jsem ho postavil já) bylo Apolo od Jaroslava Fary. Model létal velmi dobře, byl osazen německým motorem Tajfun Hobby 1ccm, později maďarským motorem Fok 1,5ccm. To bylo v roce 1970.

Středověk – moje doba tranzistorová

Kolem roku 1972 jsme všichni používali sériově vyráběnou soupravu Mars. Ta byla již kompletně tranzistorová a jevila se jako velmi spolehlivá. Zvlášť ve spojení s českým vynálezem, zvaným Spag-o-matic (čti špagomatik). Špagomatik byl elektromotorek Igla, na jehož hřídel se navíjela chirurgická nit, vedoucí k páce kormidla. Na druhém konci dvojzvratné páky byla vratná pružina nebo guma.

Se soupravou Mars a modelem RCV1 vlastní konstrukce jsem vyhrál pohár tehdejšího západního vojenského okruhu, na letišti v Roudnici n/L.

Tento model jsme provozovali i nesoutěžně, s motorem MVVS 1,5 na pylonu.

Na konci vojenské služby jsem si ještě postavil jakousi Cessnu o rozpětí 1300mm. Trup byl vyřezán z polystyrénu a olaminován. Křídlo a ocasní plochy byly konstrukční. K pohonu sloužil invertně namontovaný motor MVVS 1,5. Model létal velmi pomalu a majestátně. Psal se rok 1974.

Novověk – moje doba proporcionální

Rok 1975 se stal v mém modelářském životě zlomovým. V tom roce mi totiž na stole začal pracovat můj první proporcionál. Tehdy se, jako zázrakem, v modelářských prodejnách objevila německá serva Graupner / Varioprop. Serva však obsahovala jen motorek, převody a potenciometr, jako snímač polohy. Veškerou elektroniku (servozesilovač ke každému servu) jsme si museli vyrobit sami. Celá čtyřkanálová souprava tehdy obsahovala kolem 70 tranzistorů a celkem přes 350 elektronických součástek. Do přijímače byly kromě jiného nezbytné japonské mezifrekvenční transformátory (žlutý, bílý, černý). Stavbě mého prvního přijímače tak padl za oběť rodinný japonský tranzistoráček, v němž se tyto transformátory vyskytovaly. Při stavbě jsme museli do detailu znát funkci všech elektrických obvodů soupravy, abychom ji dokázali oživit a nastavit. Nicméně - rádio chodilo, hurá s ním do vzduchu!

Tehdy byl světovým hitem Graupnerův Cirrus s rozpětím 3 metry. Měl krásný trup, lisovaný z ABS. To bylo ovšem za železnou oponou. Od šikovných známých modelářů ze Šumperska jsem tehdy sehnal laminátový trup i se „skleníkem“ z poctivého dvoumilimetrového plexiskla. Křídlo jsem postavil technologií polystyrén-balza. Když už jsem musel balzová prkna nastavovat, bylo mi žinantní zase je krátit, tak jsem rozpětí nechal na 3300mm. Model měl řízenou směrovku a plovoucí výškovku. Od kolegy jsem ještě koupil za 80,-Kčs motor MVVS 2,5R (zadní sání, 2 pístní kroužky), vyřezal duralový pylon a začalo období nádherného termického létání. Psal se rok 1976.

Příchodem proporcionálního řízení nastala v našem modelaření nová doba. Jako by se nám otevřel celý svět. Modely, jež jsme znali z Graupnerova barevného katalogu už nebyly jen nedosažitelným snem.

Další model už musí mít křidélka, řekl jsem si, a na svůj první výkrut jsem se těšil jako malý kluk. Velice se mi líbil Farův dolnokřídlý Faraon. Když jsem ale od kolegů slyšel „… ale házet si to budeš sám! …“, trochu jsem slevil a postavil malého dolnoplošníka, jenž Faraona možná trochu připomínal. S motorem O.S.pet 1,6ccm létal moc pěkně, i těch výkrutů a kloněných zatáček jsem se dočkal! To byl rok 1977.

Každou další sezónu bylo nutno jít s kubaturou výš. Standa Frank měl tehdy nevyužitý motor TONO 5,6ccm. Postavil jsem na něj upravený model Atlas. To už byla jiná liga. To bylo v roce 1978.

V té době se v modelářské prodejně nečekaně objevil motor O.S.max 60FSR. Dobře jsem ho znal z Graupnerova katalogu (dvoujehlový karburátor, tříkanálový výplach, 1,7 koně). Po krátkém zaváhání jsem motor koupil a postavil na něj akrobata Blue Bird. Při návrhu modelu jsem měl víc štěstí než rozumu: Kolegové mě přesvědčovali, abych nechal „trochu trupu pod křídlem“, aby šel model hodit z ruky. A tak vznikl středoplošník a já si nemusel lámat hlavu se vzepětím. Ukázalo se to jako správná volba, model byl při akrobacii „rovný“ a určitě toho uměl víc než já. V tomto modelu byla poprvé použita serva Futaba s elektronikou. Takže od přijímače jsme odřízli čtyři plošňáky servozesilovačů a nahradili je jedinou deskou dekodéru.

Přechod z modelu Atlas na Blue Birda mi připadal jako přechod z koloběžky na formuli 1. Výkon desítky O.S.MAX byl neskutečný. Tři stoupavé výkruty za sebou a ještě dostatek rychlosti na odtlačení – to bylo něco, co jsme do té doby neznali. To byl rok 1979.

Další rok nás uchvátily vrtulníky. Stroj, který se vznáší na místě, jsme ještě neměli. V té době již existoval model Helix, ale na nás byl příliš složitý, navíc měl laminátový trup, to všechno bychom asi nezvládli. Tak jsem navrhl mechaniku „mezi dva plechy“, dozadu záclonovou trubku a hotovo. Osadili jsme to motorem MVVS 6,5 (ještě s pístním kroužkem, žádné ABC). Model létal krásně, ale musím se přiznat, že málokdy se mi podařilo poctivě přistát. Skoro vždycky to odnesla nějaká trubka. Ale servis byl jednoduchý. Výměna zlomené trubky a bylo hotovo. To byl rok 1980.

Dalším modelem na motor MVVS 6,5 byl Pink Panther. Na něm jsem si úspěšně vyzkoušel použití nažehlovacích fólií a hned jsem poznal, že tato technologie je pro spalovací motory velmi praktická. To byl rok 1981. Pink Panther byl prapůvodně určen k pylonovému létání. Jirka Klein v té době už létal závodně kategorii 3,5ccm. Přemlouval mě, abychom dali závod. Mně se moc nechtělo, protože kanály našich vysílačů byly povážlivě blízko sebe. Ale Jirka mě převezl; jakmile jsem s Pantherem odstartoval, natočil motor a šel za mnou. A tak se stalo, že jsme dali pár okruhů, a já poznal, jak moc je pylonové létání vzrušující. Samozřejmě že moje sériová šestapůlka neměla proti vyladěné třiapůlce v rukou zkušeného závodníka šanci. Jen na vysvětlenou – Jirka Klein byl tehdy s námi členem LMK Červená Voda a jeho tatínek MUDr. Adolf Klein nám dělal náčelníka.

Mým dalším modelem byl větroň Jantar o rozpětí 3700mm. Tehdy ho poháněl motor MVVS 2,5R na duralovém pylonu, dnes by mu slušel elektropohon se sklopkou. Jantar byl vybaven spoilery. To byl rok 1982.

Když dosloužil Blue Bird, sehnal jsem laminátový trup na akrobatický model Sultan 5. Vypadal trochu jako Airacobra a tvarově se mi líbil. Sultan 5 pak převzal roli předváděcího stroje na různých dětských táborech a veřejných akcích. To byl rok 1984.

V té době jsem měl příležitost zalétat si s velkým modelem dvojplošníku Bronco klubového kolegy Petra. Ačkoli nešlo o žádný papírák ale pětikilový stroj, překvapila mě nízká přistávací rychlost. Dvě křídla dávají zkrátka větší vztlak než jedno. Tato zkušenost mě inspirovala k postavení dvojplošníku MAX, zvětšeného o 20%. Pohonnou jednotkou byl opět motor MVVS 6,5. To byl rok 1985.

V současné době je model stále letuschopný, chystám se na některé jeho úpravy, jako vylepšení podvozku a osazení motoru MVVS 7,5ccm, který zatím provozuji v jiném modelu.

V roce 2018 jsem koupil od kolegy model Fénix konstrukce pana Fary. Trochu jsem ho zrenovoval, osadil novým rádiem a motorem ASP 4ccm. Fénix se ukázal jako spolehlivý dříč pro (téměř) každé počasí. Vyladěný tříkolý podvozek umožňuje i bezpečné přistání na rychlosti, je-li to nutné. Model byl postaven v roce 1985.

V roce 1996 můj syn Radovan celou sezónu trénoval s deset let starým modelem Vega, který jsme opatřili motorem Enya 2,5ccm.

V roce 1997 už byl Radek schopen létat s poměrně svižným hornoplošníkem Angel Debutant na motor MVVS 7,5ccm.

Těch modelů bylo víc, ale k některým se nedochovala ani fotografie.

S odstupem času mohu říci, že pocity RC pilota v roce 1975 byly stejně opojné, jako jsou dnes, i když naše rádia tenkrát neměla žádné mixy, a jediným displejem na vysílači byl malý ručkový měřáček s potlačenou nulou.

Moje rádiové soupravy vlastní výroby jsou uloženy ve skříni od chvíle, kdy kmitočtové pásmo 27MHz bylo obsazeno stanicemi CB, a pásmo se tím stalo pro modeláře nepoužitelným.

Při návštěvě Modelcentra v Semtíně nikdy nezapomenu zajít nahoru, do muzea RC souprav Zdeňka Ješiny. Tam jsou vystaveny všechny ty legendy, jež jsme kdysi znali jen z obrázků.

Po sametové revoluci přišla dlouhá řada dalších modelů. Šlo ale vesměs o stroje postavené z rychlostavebnic. Protože jsem vždy raději létal, než stavěl, nijak se za tuto skutečnost nestydím. V současné době mám v provozu osm modelů se spalovacím motorem a stejný počet elektrických. Ale to už není Retro.

Moji vnuci už také samostatně létají, ale to už jsme v současnosti.

Určitě existuje mnoho modelářů, jejichž modelářské osudy probíhaly obdobně, jen třeba s jinými letopočty. Za ta léta jsem se s mnohými setkal a vždy to byla výborná parta. Mnozí z nich se stali (nebo již byli) modelářskými legendami. Šikovní lidé, vždy ochotni pomoci, či poradit.

Letu zdar

                     Oldřich Kaška             www.modelorlicko.com