Hned po skončení loňského létání pro mateřskou školku v Horní Čermné jsme přemýšleli, čím příště letový program ještě oživit. Dostal jsem nápad, shazovat dětičkám malé padáčky, které by si odnesly domů. Jak, a z čeho udělat bezmála čtyřicet figurek a padáčků, jsem však nemohl vymyslet. Naštěstí se mého prvotního nápadu chopila moje dcera Jana, a zařídila úplně všecičko:
Obstarala vykrajovátko na těsto ve tvaru panáčka a ze zbytků moduritu „uvařila“ první vzorky. Ve stavebninách sehnala bezvadnou silonovou šňůru, která se nekroutí, a na padáky připravila šusťákovinu z babiččiných zásob. Trochu jsme diskutovali o velikosti padáků a délce šňůr. Za pár dnů mi od Jany přišla MMS s obrázkem padáčku a výstižným textem: „Letí!“.
Pak už se rozjela manufaktura, při níž se vyrobilo kolem dvaceti zelených parašutistů s modrými padáky pro kluky, a zhruba stejně tolik fialových panáčků s červenými padáky pro děvčata. I můj vnouček Lexík se podílel – plastovým trnem dělal panáčkům do ručiček dírky pro uvázání šňůr.
Pak už jsme jen čekali, až se zlepší počasí a chlapi posečou tu velikou louku nad školou …
V průběhu příprav mě napadlo, že bych mohl dětem předvést pořádného akrobata se spalovacím motorem. Létání s rychlým motorákem mimo letiště je však vždycky velké dobrodružství. Čtyři dny před plánovaným termínem jsem to jel natrénovat. Hodnou chvíli jsem chodil po louce sem a tam a hledal optimální místo pro start, prostor pro dětičky, kudy a z jakého směru nalétnout na přistání, když mělo foukat do kopce. Nakonec jsem se odhodlal ke krátkému zkušebnímu letu v devět večer. Přistání se povedlo. Potvrdil se však můj předpoklad, že i když poslední zatáčku před přistáním provedu hodně klesavou, finále mi zabere dobře sto padesát metrů. Víc místa už tam není, po dalších dvaceti metrech se terén prudce svažuje a tam by se už přistát nedalo …
Pak přišel den „D“. V duchu jsem si pochvaloval, jak bylo dobré si všechno obhlédnout předem. Po chvilce přijela Jana a postavila auto tak, že jasně vymezovalo prostor pro diváky, až se bude přistávat. Potom přišly děti. Nejdříve se musely jít podívat s čím že se to bude vlastně létat. Modely jim připadaly hrozně veliké, obzvláště akrobatická Extra 300L o rozpětí metr osmdesát. Mentora už znaly z loňského shazování bonbónů.
No a potom už se létalo. Nejdřív trocha akrobacie s Extrou. Klukům za mnou se to evidentně líbilo, výroky jako „ty jó to je jako stíhačka“, mluvily za vše. Většina přítomných (včetně naší Jany) ještě takovéhoto bujného oře létat neviděla. Ve velikých přemetech a stoupavých výkrutech jsem nechával vyniknout sílu motoru MVVS 12,7 s laděným výfukem. I když Extřička létá už čtrnáct let, je stále v kondici. Letos se dokonce dočkala nového duralového podvozku místo laminátového, který byl moc tuhý a při přistání prakticky nepružil.
Nakonec došlo na to naše, dlouho připravované, překvapení. Shoz padáčků z hornoplošníku Mentor. Docela mě překvapilo, že děti o tomto našem záměru nevěděly. Lexík jim to zřejmě nestačil všem prozradit. To, co následovalo, byla ukázková zásobovací operace. Učitelky zorganizovaly děti do skupinek a dispečerka paní Frková předávala do depa logistické informace: „ … prosím naložit čtyři modré a čtyři červené … pět modrých …“. Všechno šlo jak po másle, padáčky pluly po obloze k velké radosti dětí. Dostalo se na všechny, i na děti, které ten den nebyly ve školce. Dětem zářily oči, bylo vidět, že se jim to líbí a své „ulovené“ padáčky znovu a znovu vyhazovaly do výše. Všude spousta smíchu a radosti…
Někomu se může zdát moje povídání příliš obšírné, ale ten kdo někdy organizoval nějaké veřejné létání, dobře ví, že je to něco úplně jiného, než jít si zalétat „za barák pro radost“. Vyžaduje to nějaké úsilí a čas. Ale kdo by je neinvestoval, když úsměv na dětských tvářích je tou nejlepší odměnou.
Jana všechno krásně nafotila, takže si celou akci můžeme kdykoli připomenout a podělit se o zážitky s těmi, co u toho nebyli.